Přehled článků

Být odborníkem je jistě přínosné, na druhou stranu to přináší dost často ztrátu nadhledu. Doba nás cepuje k tomu být nejlepší, v to co činíme. Pokud o tématu neví mnoho, řada lidí se raději do diskuse nepustí nebo převede řeč na to jejich. Trochu to připomíná slavný český film Světáci, kde pánové řemeslnící toužili proniknout do vyšší společnosti a každý se nabifloval jen jedno intelektuální téma k debatě. Místo zajímavého dialogu, pak probíhá řada monologů. Ostatně takové osoby opravdu existují.

Nedávno mě pobavila kamarádka Dana s příhodou, jak se dostala na pracovní večeři s jedním aristokratem, který svou vznešenost a výjimečnost prokazoval tím, že nudil celou společnost velmi obšírnou a podrobnou diskusí o životě svatého Augustinána. Nechováme se občas stejně? Každý v sobě nosí nějaké ty svoje „Augustiány“, v kterých je opravdu dobrý a o kterých chce mluvit. Přitom není nutné znát vše nejlépe a dokonce ani není nutné se tak tvářit, je dobré se o něčem něco nového dozvědět, přiznat, že něco nevíte, se zájmem vyslechnout druhé.

Jak říká jiný můj kamarád Dominik Hrodek, mimochodem novinář píšící o marketingu a zároveň přednášející historik, je velmi snadné stát se tzv. „Fach Idiotem“ - oborovým zaslepencem nebo idiotem, chcete-li, který se nevidí ani na špičku nosu a je uzavřený ve svém mikrosvětě.

Je myslím fajn pokoušet se býti více renesančním člověkem, budete zajímavější v společnosti i práci a ve finále nadhled a zdánlivě nesouvisející věci vám obohatí i vaší specializaci.

Občas mi přijdou úsměvné různé tipy a triky jak obstát u pohovoru. Rozhodně není na škodu si je přečíst a určitě se vám řada doporučení bude hodit, zvláště, pokud nemáte s pohovory zatím tolik zkušeností. Na druhou stránku některé věci znají jak kandidáti, tak personalisté a jsou v praxi stejně tak využitelné, jako některé zastaralé rady Gutha-Jarkovského týkající se chování v dobách dávno minulých.

Je jasné, že každý z nás může trpět větší či menší trémou. Pokud je ten kdo rozhovor realizuje normální, tak to pochopí. Je to ostatně také člověk a zkuste si představit, že i tento sebevědomý manažer či personalista, prošel pohovory stejně jako vy a vzhledem k posouvání lidí je možná ještě dělat bude. A i když už zná většinu naučených otázek a odpovědí (typu – jaké jsou vaše silné stránky a jaké jsou vaše slabé stránky atp.), na té druhé straně přijímacího řízení je to vždy těžké a vždy „poprvé“. Obzvlášť, pokud vám o něco jde.

Dnes je v kurzu sebevědomé, asertivní chování, které signalizuje, že jste připraveni na velké výzvy a znáte svou cenu. Buďte ovšem obezřetní! Ať je pozice na kterou se hlásíte jakákoliv, nikdy nemá rád příliš žoviální frajírky. Vzpomínám na rozhovor s jedním mladým ambiciózním adeptem, který na závěr na otázku, kdy by teoreticky mohl nastoupit, pokud bychom si ho vybrali, odpověděl slovy:“ Pánové, já bych rád brzy, ale teď jsem hodně makal, tak si ještě chci dát měsíc volno.“ Když přemýšlím o tom, co mě vždy oslovilo, tak když byl uchazeč upřímný, byl svůj a na nic si nehrál. Spíše někomu odpustíte, že neumí odpovědět na dotaz, jak vidí sám sebe za pět let, než když vidíte, že přistupuje k dialogu s chováním afektovaného cvičeného papouška.
Tak hodně štěstí!

Člověk je nyní stále dostupný a k dosažení. O manažerovi, který se často považuje za nadčlověka, to platí dvojnásobně. Domlouváme si schůzky lajdácky, protože vždy na místě si přeci stejně vždy ještě zavoláme. Pamatujete si ještě jak srazy musely být načas a schůzky na veřejném místě nesly to riziko, že se prostě minete nebo to ten dotyčný nestihne?

Zvykli jsme si, že všem se dá vždy napsat nebo zavolat, že i nás stále někdo kontaktuje. A naši elektroničtí našeptávači nás odvádí od práce. Projděte se po kancelářích a uvidíte syndrom horké klávesy. Lidé se sami vytrhují z koncentrace a s fetišem tisknou F5 nebo F9 (podle toho zda používají Outlook nebo Lotus Notes), aby zjistili, zda náhodou nepřišla nová pošta.

Posledním výkřikem je bezesporu komunikátor BlackBerry. Mutant e-mailového klienta a mobilu, který je online stále. Ať jste kdekoliv… na ulici, na toaletě, v posteli, nikdy se neodpojí a e-maily stále přichází.

Sedíte při romantické večeři při svíčkách a BlackBerry nebo mobil tam mezi vámi stále sedí jako němá připomínka vašeho otroctví, která se může každou chvíli rozeřvat.

Největší technické a konzultantské společnosti, leadři ve svém oboru, poslední dva roky naší závislost ještě posilují. Rozdávají svým manažerům nejlepší telefony a notebooky, ale do pracovní smlouvy dodávají klauzuli, že dotyčný zaměstnanec se musí být schopen kdykoliv připojit a být neustále k dosažení. Třeba v Karibiku, signál ber kde ber, to je váš problém.

Nejzajímavější ovšem je rovnost vládnoucí ve světě digitální komunikace, nad tou by možná žasl i Marx. Po desetiletí bylo zvykem, že obchodní korespondenci a telefony vyřizují asistentky, sektretářky nebo administrativní pracovníci. Dnes se svými e-maily a mobilními telefonáty téměř každý prokousává sám, nezávisle na tom, zda je to začínající elév nebo ředitel velkého oddělení. Všichni jsme se stali operátoři svého osobního callcentra. Komunikace je mnohem osobnější, ale také maximálně neefektivní. Lidé začínají měřit svůj pracovní výkon dle toho, kolik stihnou vyřídit zpráv. Často díky tomu mají falešný pocit z náročné práce a také kolik toho za den stihli. Přitom kdyby si po sobě všechny výtvory za celý den přečetli, možná by zjistili, že tento „e-mailový fight“, který s někým vedli, by spravil jeden telefonát nebo byl vlastně úplně k ničemu. Vyřizování elektronické pošty tak připomíná depresivní část pohádky o drakovi, kterému useknete jednu hlavu a místo ní mu narostou dvě až tři jiné.

Otázkou je, zda si firmy stále více zaměřené na efektivitu a výkonnost svých procesů tento paradox uvědomí a začnou prosazovat omezení frekvence komunikace.
Do té doby… běžím zkontrolovat maily.